Ministranti

I Ty se můžeš stát ministrantem!

Latinské slovo ministrare se dá přeložit jako „sloužit“, což znamená druhému člověku činit to, co si přeje. A to není vždy lehké! Ježíš při své poslední večeři nám lidem ukázal, jak bychom měli prokazovat svoji autoritu a moc. (Jan 13, 1-20) Naše moc je podle jeho odkazu ve službě. Proto již dva tisíce let se církev snaží ostatním sloužit (ať už je to svátostmi, charitou, řeholními společnostmi atd.). Ten, kdo má rád Boha, se často ptá: „Jak ti mám Bože sloužit ve svém životě?“ A pokud člověk má chuť se z lásky k Bohu zapojit do služby a pochopí, že by se měl dát do služby druhým, potom už není problém být tím, který slouží. Ale to také od nás vyžaduje modlitbu o sílu překonat naše vlastní sobecké Já.

Službou každého ministranta je pomoc kněžím při oltáři.  Funkcí každého ministranta je jednoduše sloužit – jak to ostatně má ve svém názvu.

Patrony ministrantů jsou sv. Tarsicius a sv. Dominik Savio.

 

Památku sv. Tarsicia slavíme 15. srpna. Tento světec je patronem akolytů, ministrantů a dělníků.
Z LÁSKY K EUCHARISTII POLOŽIL ŽIVOT…

Po roce 250 byl vychováván u zbožného strýce v Římě, kde chodil do školy. Oba rodiče ztratil a jeho životní silou byla víra a láska k Ježíši, kterému chtěl z celého srdce sloužit. Křesťané se tehdy i s papežem Štěpánem I. museli ke slavení mše svaté scházet tajně z důvodů krutého pronásledování. A přesto se víra v Pána Ježíše šířila. Ti, kteří ho neznali, poznávali jeho lásku z chování těch, kteří s ním žili. Toto je povinností křesťanů všech dob. Zajatí křesťané svou sounáležitost s Kristem nezapírali, ale byli ochotni přijmout mučednickou smrt s radostným vědomím, že se setkají s Ježíšem tváří v tvář a budou prožívat účast v Boží lásce. Proto jejich svědectví bylo velmi účinné.

Zajatci pro poslední boj potřebovali posilu ze spojení s živým Ježíšem a osoby, u nichž se dalo předpokládat, že by jim mohly nést eucharistii, neměly naději se k nim dostat. Po jedné bohoslužbě v katakombách (podzemních pohřebištích), když se jednalo o to, kdo ponese svaté přijímání do vězení a nemocným, nabídl se přisluhující hoch Tarsicius. Věděl, že ještě větší touhu než uvěznění má po spojení s nimi sám Ježíš. Předpoklad, že hoch bude nejméně nápadný i jeho statečná láska vedla biskupa k tomu, že ho učinil akolytou a svěřil mu nesení eucharistie.

Cestou soustředěného Tarsicia zastavila parta výrostků a vyzvídali na něm, kam má namířeno. Některý z nich měl tušení, že je křesťan a další, který ho za řeči chtěl chytit za ruku nebo do něj vrazil, si všiml, že něco skrývá pod košilí. K podezření, které by nenapadlo dospělé, došli tito mladíci, kteří si s Tarsiciem chtěli pohrát. Ten nechtěl Kristovu potupu připustit ani za cenu života, proto věrně střežil své tajemství a nakonec se nechal raději umlátit nepřátelskou rukou s kamenem.

Jedno podání uvádí, že útočníky před Tarsiciovým skonem rozehnal voják na koni, v němž Tarsicius poznal křesťana a předal mu schránku s eucharistií s posláním dokončit úkol. Dle jiného byla neporušena objevena jiným křesťanem, který se sklonil nad ubitým Tarsiciem. Jeho smrt však nebyla marná. Tento první mučedník eucharistie byl pohřben v Kalixtových katakombách u Via Appia.

Sv. Dominika Savio si v liturgickém kalendáři připomínáme 9. března. Je patronem mládeže a ministrantů.
Z DOBRÉ LÁTKY, DOBRÉ ŠATY PRO BOHA.
Dominik Savio pocházel z chudé rodiny, kováře a švadleny, měl deset sourozenců. Narodil se 1842 v Riva de Chieri, nedaleko Turína v Itálii. Od pěti let ministroval, v sedmi poprvé přijal eucharistii. Tehdy si do zápisníku napsal heslo pro život: „Raději smrt, než hřích.“

Od devíti let chodil do školy v Castelnuovu, každý den 8 km pěšky. Fyzicky byl slabý, jinak ale vytrvalý, učenlivý a pilný. Ve 12ti letech se dostal do oratoře Dona Bosca v Turíně. Ten viděl jeho čistotu a bezúhonnost a řekl mu: „Jsi z dobrého materiálu, z dobré látky.“ Dominik na to: „A k čemu bude látka dobrá?“ – „Uděláme z ní pěkné šaty a darujeme je Bohu,“ odpověděl Bosco. A Dominik konstatoval s prosbou: „Já jsem látka, buďte tedy vy krejčím.“ Za dobrého vedení Dominik mentálně rychle dozrával a předčil své vrstevníky. Vysloužil si jméno Savio, což znamená „Moudrý“.

Při jedné slavnosti chtěl Don Bosco každému chlapci splnit přání. Dominik napsal své přání slovy: „Pomozte mi, abych se stal svatým.“ Don Bosco řekl: „Žádal jsi o hezký dárek. Na svatost je jeden recept. Jsou v něm pro tebe důležité tři přísady:

  1. Veselost – to, co tě činí smutným, co tě zneklidňuje, odhoď pryč.
  2. Plnění tvých školních a náboženských povinností – buď pozorný, dělej dobře úkoly, připravuj se studiem a modli se rád.
  3. Dělej druhým dobro – vždy je někdo, kdo potřebuje tvou pomoc, kdo je vedle tebe. Podej mu pomocnou ruku, i když tě to bude něco stát. A když dobře tyto tři věci smícháš staneš se svatým.

A Dominik rozdával radost, jak jen mohl, dobře se učil a rád zůstával dlouho u modlitby. Ke konci třetího roku v Boscově oratoriu začal Dominik výrazněji slábnout, takže nestačil ani na hry s ostatními, pak se musel vzdát i studia a cítil, že brzy zemře. Přijal i Boscovo rozhodnutí, aby se vrátil k rodičům. S kamarády se rozloučil zvoláním: „Na shledanou tam, kde budeme navždy s Pánem!“

Doma před smrtí ještě těšil zdrcené rodiče. Pak řekl: Sbohem tatínku! Ještě jsem nikdy nespatřil něco tak krásného, jako vidím teď.“ Po těch slovech tuberkulóza dovršila své dílo a Dominik vydechl naposled v roce 1857.

Blahořečen byl v roce 1950 a kanonizován 12.6. 1954. V roce 1957 jej papež Pius XII. jej ustanovil patronem křesťanských studentů.

 

MENU